Jdi na obsah Jdi na menu
 


Milé čtenářky a nadšenci zdravého pohybu 

Ráda bych se s Vámi podělila o své zkušenosti s různými cvičebními metodami a hlavně se cvičením Pilates paní Heleny Vysušilové. Snad se poučíte z mých chyb a budou vám k užitku.

    Od útlého dětství jsem měla velké problémy se zády. Byla jsem odkázána na rehabilitační cvičení a ke každodennímu cvičení doma alespoň pár minut. Čas běžel a bolesti zad se zvětšovaly i přes občasné cvičení. Rehabilitační pracovnice  a jejich místnosti se staly pro mě středověkou mučírnou a také velkou pomocí. V necelých 30 letech mi má rehabilitační pracovnice oznámila, že se musím věnovat každodennímu cvičení na posílení rovnováhy všech svalových skupin, jinak mě čeká velice nehezká budoucnost, neboť již nyní jsou mé změny na páteři jak, oni říkají ,v mnoha místech nezvratné.

    A tak jsem teoreticky z knih nastudovala metodu Pilates a v únoru 2005 jsem poprvé zašla na zkušební hodinu Pilates paní Heleny Vysušilové. Uvítal mě ne zrovna s otevřenou náručí kolektiv z mého pohledu postarších dam okolo padesáti a více let. O tomto cvičení jsem se dozvěděla zprostředkovaně a tak jsem nebyla jaksi“in“, neboť se zdejší cvičenky navzájem znaly.Hleděly na mě velice podezíravým  pohledem povoláním zdeformovaného pedagoga. V jejích očím jsem viděla nevlídnou otázku: „ Taková mladá? Co tu dělá? Ta stejně nebude dál chodit……!“ Já jsem měla při pohledu na ně posílené sebevědomí. Říkala jsem si, že to cvičení nebude taková dřina a že když to dokáží ty špekaté metrnice, tak já to dovedu také.

Už během první poloviny hodiny jsem ovšem rychle přehodnotila své názory. Cvičily jsme na overballech – malé míčky, posilující rovnováhu. Zatímco tyto paní učitelky se s úsměvem kývaly na míčkách, já jsem se po první vteřině vždy opakovaně zřítila na zem. Mých marných pokusů si všimla i cvičitelka paní Vysušilová a nahlas přede všemi to okomentovala. „ To je vidět, jak nám, co cvičíme pravidelně už to krásně jde, my už se na míčkách krásně udržíme…….“ , dodala s úsměvem ke zdejšímu kolektivu. Tím mi odebrala poslední zbytky naděje na úspěch a zbytek hodiny jsem přemýšlela nad nevhodností takového komentáře. Byla jsem rozhodnutá, že už tam nepřijdu. Moje  záda ale vytrvale bolela a já jsem zavítala na další hodinu. Vždy, když už jsem se konečně uvelebila na míčcích nebo zaujala správnou polohu, začal se cvičit nový cvik. A tak jsem docházela neúnavně na další a další hodiny spíše z povinnosti a sebezapření. „ Přece to teď nevzdám, já vám ještě ukážu.“ Teprve po půl roce pilného cvičení jsem začínala chápat fungování dechu. Začala jsem rozeznávat, jak se dýchá do břicha, jak do hrudníku, jak prodýchat napětí a bolest,jak svaly napnout a jak je naopak uvolnit, jak správně posilovat, aniž bych si ublížila a zatěžovala klouby nebo záda. Po dvou letech jsem začala používat silněji intuici a představivost, objevovala jsem zajímavosti mého těla o kterých jsem neměla potuchy a na míčcích jsem se udržela velice dlouho aniž bych si to uvědomovala. A co bylo nejlepší? Bolest zad se výrazně zmírnila a navíc přicházely další zajímavé a velice příjemné pocity. Po cvičení jsem byla dlouhé hodiny i dny v jakési euforii, která neměla nic společného s endorfiny, při chůzi jsem měla pocit, že mě boty trochu nadnáší a tak dále… Když byla v zaměstnání velice stresová situace a šéf vrhal pohledem blesky, byla jsem vyrovnaná a klidná jako by na mě stres nedolehl. Můj dech byl stále pomalý a hluboký, jako při cvičení.

  Zkrátka byly to zážitky. Cvičila jsem pilně i doma, ale po dvou letech jsem otěhotněla. Byla jsem na rizikovém těhotenství a cvičení bylo omezené skoro rok na minimum. Navíc jsem měla abnormálně velké miminko. Už ve čtvrtém měsíci jsem měla břicho matky těsně před porodem. V devátém měsíci nabylo mé břicho gigantických rozměrů. Šourala jsem se po chodníku jako důchodce, neboť každý krok byl spojen s vystřelujícími bolestmi kyčlí, o zádech se raději nezmiňuji. Miminko se narodilo opravdu velké. Porod byl těžký spojený mimo jiné s posunem kostrče. Mé dítko patřilo mezi plačtivé a tak byly doby, kdy jsem s ním chodila dlouhé hodiny v náručí, nedalo se jinak utišit. Takže po roce, když jsem dítko již nekojila, nastaly velké problémy se zády spojené s velkou únavou a špatnou psychikou. Bolesti byly místy nesnesitelné a tak nastala další má cvičební štace.

     Na metodu Pilates jsem zatím neměla fyzičku a tak jsem cvičila doma, jak to jen šlo. Bohužel to nebylo dostačující a každý druhý až třetí den jsem měla opět zablokovanou páteř. Můj ortoped se odmítl nastěhovat ke mně domů a tak jsem navštívila hodinu powerjógy. Mělo to být relaxační, spíše protahující cvičení s mírným posilováním. K aerobiku jsem měla negativní vztah a navíc jsem měla lékařem zakázané jakékoliv skoky, dupy a pohyby spojené s otřesy páteří.

Mladá uznávaná cvičitelka přišla zabalena v jakýchsi igelitech a stále se usmívala. Ujistila mě, že cvičení zvládnu, že dnes se budeme jen protahovat.Po prvních pěti minutách mi stékaly pramínky potu po celém těle. Celé tělo hořelo a bylo spocené i na místech o kterých je nevhodné se zde zmiňovat. Při otázce cvičitelky, jak je, jsem neodpověděla. Ne že bych se styděla, ale žádný člověk nečeká na odpověď skoro minutu. Byla to doba, po kterou jsem nemohla popadnout dech. Jeden z účastníků cvičení byl mužského pohlaví. Vykřikoval do éteru různá části svého těla ve spojení se čtyřhlavým svalem hýžďovým. Jako –„Já už nemůžu, mám rameno v ……“ a tak dále. Po hodině jsme všichni odcházeli v mírném předklonu a jemně jsme našlapovali na zmožené nohy. Druhý den ráno se mi hned po probuzení vybavilo vše, co jsem se naučila ve škole o usazování kyseliny mléčné ve svalech. Jediný pohyb, který jsem bez bolesti vykonávala byl pohyb očních víček při mrkání. Byla jsem vděčná elektrickému zubnímu kartáčku a při vykonání potřeby jsem v duchu na toaletě žehnala stavitelům našeho bytu. Než jsem usedla, přidržovala jsem se rukama okolních stěn  místnosti a posupně sjížděla dlaněmi níže až jsem dunivě dopadla na zlínskou keramiku.Takže powerjóga nikdy více.

Následovalo cvičení obyčejné  jógy. Už na první hodiny bylo zřejmé, že se jedná  spíše o gymnastiku a tak nás náš guru nutil do svízelných ásán, kdy jsme měli být stočený do kozelce. Celou tu dobu působil jako Kinkong bijící se do prsou, snažící se ukázat, co všechno dokáže a my ne. Když jsme se měli pokusit postavit na hlavu a ve dvojicích se násilně protahovat do krajní polohy, bylo jasné, že tudy má cesta také nevede, nejsem přece sebevrah.

Následovala hodina břišního tance. Pěkné šátečky s penízky se ale měly otřásat při trhavých pohybech kyčlí, kdy jsem se zkroutila v bolestech k zemi. Jiný pohyb rukama a jiný nohama spojený s tanečními kroky za poslechu neutěšeného kvílení arabské hudby, kterou jsem v uších slyšela další dva dny bylo mým fiaskem.

Nakonec jsem v místě svého bydliště jakoby zázrakem našla cvičení jógy . Tato cvičitelka je stejně jako paní Vysušilová vynikající profesionálka, která mi velice pomáhá.

Na závěr mohu jen říci, že nejdůležitější je najít dobrého cvičitele. Někoho, kdo je tam opravdu pro vás a zachází s vaším tělem ohleduplně a s úctou, podle vašich individuálních možností. Jen cvičení, po kterém je člověku dobře na těle i na duchu je správné a účinné

Dodnes využívám při mnoha cvicích v józe, kalanetice, rehabilitačních cvicích, posilování to, co mě naučila Helena Vysušilová a mohu její cvičení jen doporučit. Cvičení Pilates je po všech mých pokusech o různé formy cvičení tím nejúčinnějším cvičením pro má záda.

Přeji hodně štěstí v tělocvičně.

(autorka Pavla H.)
Pavlo děkuji, za krásný dopis :-) a přeji též hodně štěstí a radosti nejen při cvičení!
Helena

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář